28. leden – Kalendárium – Zatčení faráře Toufara, Podepsání anticharty

28. leden je 28. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 337 dní
Svátek mají Otýlie, Tomáš (Akvinský) a Karel (Veliký).
Otýlie, která má dnes svátek, se dříve psala Otilie – a ještě dříve Oda. To však již bylo jméno mužské, ze kterého Otylka vznikla. Toto jméno znamená „majetek“ nebo „štěstí“.
V církevním kalendáři má tato žena svátek 13. prosince. Otýlie měla těžký osud. Podle vyprávění se narodila slepá a její otec, alsaský vévoda Athich, ji chtěl nechat zavraždit, aby rodinu „ušetřil hanby“. Její matka Bethsvinda se však tomuto nařízená vzepřela a s pomocí kojné dítě zachránila v klášteře Baumes-les-Dames. Podle legendy nabyla dívka zraku v okamžiku svého křtu. Po nějakém čase ji její bratr z kláštera unesl zpět na rodný hrad. Když však otec spatřil svou zavrženou dceru, rozzuřil se a syna na místě zabil. Otýlie prý bratra opět vzkřísila, ale sama musela před zuřícím otcem prchnout. V poslední chvíli se před ní otevřela štěrbina ve skále, ona se v ní ukryla a úlomky kamene jejího otce zastavily a zranily. To mělo zásadní vliv na jeho povahu. Od té doby se prý polepšil, a když se po nějakém čase Otýlie dověděla, že je nemocný a navštívila jej, nestačila se divit. Otec se s ní smířil a daroval jí hrad u Strasbourgu, aby v něm zřídila klášter. Tento dům nesl název Odilienberg. Otýlie později založila ještě ženské opatství Niedermünster. Právě v tomto klášterním domě Otýlie zemřela roku 720. Její hrob je jedním z nejslavnějších poutních míst Německa, chodíval sem i slavný J. W. von Goethe. Hlavně sem však přicházejí nemocní s očními chorobami, neboť Otýlie je především jejich patronkou.V českém církevním kalendáři má dnes svátek Tomáš. A ne jen tak ledajaký. Má přívlastek Akvinský a patřil k největším křesťanským teologům. V římském církevním kalendáři má dnes svátek také císař Karel Veliký. Narodil se asi roku 747 v rodině Pipina Mladšího. Ačkoliv je dnes uctíván jako světec, mnohdy se tak nechoval. Některé jeho skutky lze dokonce klidně označit za brutální a zcela nekřesťanské. Za světce jej uznal kolínský arcibiskup Rainald z Daselu, ale papež Alexander III. tento akt nikdy nepotvrdil.

Pranostiky:

  • Je-li Karel Veliký málo ledový, únor to zase napraví.

    Farář Josef Toufar a Číhošťský zázrak

    Josef Toufar
    Autor: Hana KubíkováVlastní díloTento obrázek byl nahrán v rámci projektu Wiki miluje památky 2014. CC BY-SA 4.0, Odkaz
    V roce 1950 byl zatčen farář Josef Toufar, jedna z obětí komunistické zvůle. Josef Toufar (14. července 1902 Arnolec – 25. února 1950 Praha) byl český římskokatolický kněz, účastník číhošťského zázraku a oběť komunistického pronásledování katolické církve v Československu. Církev v roce 2013 zahájila proces jeho blahořečení. Starokatolická církev řadí Josefa Toufara jakožto mučedníka mezi svaté. Číhošťský zázrak je událost, ke které došlo v obci Číhošť na přelomu let 1949 a 1950. Při mši svaté o 3. adventní neděli 11. prosince 1949 se několikrát během kázání místního faráře Josefa Toufara pohnul asi půl metru vysoký kříž nad svatostánkem na hlavním oltáři místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Svědků pohybu kříže bylo asi 20. Sám farář se o události dozvěděl od farníků až několik dní poté. Stejný jev se měl údajně opakovat na Boží hod vánoční a v době postní, kdy již P. Toufar nežil. farář Josef Toufar byl v lednu 1950 obviněn ze zinscenování tzv. číhošťského zázraku. Podle svědků se 11. prosince 1949 během mše v tamním kostele pohnul půlmetrový krucifix (kříž) na oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Sám farář pohyb neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Při mši na Boží hod vánoční (25. prosince) téhož roku se prý křížek pohnul znovu, jak opět vypovědělo několik věřících. Šířící se zpráva o zázraku přitáhla pozornost StB. Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích. Tam byl krutým mučením (bití, elektrický proud a žízeň) postupně přinucen přiznat, že sexuálně zneužíval malé děti (vyšetřování v 90. letech vyloučilo pravdivost těchto obvinění, jazykoví experti navíc dospěli k závěru, že Josef Toufar vůbec nebyl autorem přiznání a pouze podepsal text sepsaný někým jiným; mohl také podepsat pouze prázdný papír) a že skrytě pohyboval křížkem (i zde experti dospěli k závěru, že text sepsal někdo z vyšetřovatelů, navíc rekonstrukce prokázala, že popisované zařízení na pohyb křížku nemohlo fungovat). Pohyb křížku se nepodařilo vysvětlit dodnes: žádný z mechanismů, který StB sestavila či prohlásila za prostředek k pohybování křížkem, podle rekonstrukcí buď nemohl fungovat, nebo by musel být na holém oltáři jasně viditelný. V noci z 23. na 24. února byl farář Toufar již ve velmi vážném stavu převážen z Valdic do Číhoště, kde měla být nafilmována rekonstrukce „podvodného zázraku“. Použit byl nakonec pouze krátký záběr. Navzdory těžkému stavu jej vezli nazpět do Valdic. Teprve 25. února 1950 byl Josef Toufar v kritickém zdravotním stavu způsobeném mučením převezen do pražského státního sanatoria, kde vzápětí zemřel. Do úmrtního listu musel podle pozdějšího vyšetřování lékař na příkaz StB zapsat jako důvod smrti pouze prasklý žaludeční vřed a vynechat jasné stopy mučení (již v roce 1950 se spekulovalo však i o tom, že Mácha dal panu faráři při výslechu vypít neznámou tekutinu, snad kyselinu, která problémy se zažívacím traktem způsobila). O 18 let později se při vyšetřování smrti Josefa Toufara vyjádřil MUDr. František Mauer takto: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“.
    Josef Toufar byl pohřben v hromadném hrobě na hřbitově v Praze-Ďáblicích pod falešným jménem J. Zouhar, příbuzným byla jeho smrt oznámena až po čtyřech letech. Vedoucí vyšetřovatelského týmu, který Toufara umučil k smrti, Ladislav Mácha, byl zpočátku potrestán jen stranickou důtkou (spíše za neúspěch než za samotnou smrt vězně). V roce 1968 byl soudem osvobozen, protože se mu nepodařilo prokázat přímo vraždu a zneužití pravomocí bylo podle tehdejších zákonů promlčeno. V roce 1998 byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně (nepodařilo se prokázat přímou souvislost mezi mučením a smrtí, přestože byla podle expertů vysoce pravděpodobná, ani úmyslné pozdní poskytnutí pomoci). V roce 1999 odvolací soud změnil trest na dva roky. Mácha trest nastoupil v roce 2002, po roce byl podmíněně propuštěn.
    Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti, kde mělo k události dojít
    Autor: JirkaSv – Vlastní dílo, Volné dílo, Odkaz

    Anticharta

    Ztroskotanci a samozvanci
    Rudé právo 12.1. 1977
    12. ledna v roce 1977 uveřejnil deník Rudé právo prohlášení pod názvem Ztroskotanci a samozvanci. Na 28. ledna 1977 byli do Národního divadla pozváni národní umělci, herci a jiné osobnosti známé z kulturního života. Na shromáždění přečetla herečka Jiřina Švorcová „Provolání československých výborů uměleckých svazů“ (zpráva byla zveřejněna pod titulkem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“), které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu. Podobné shromáždění bylo uspořádáno 4. února 1977 v Divadle hudby, kde prohlášení přečetl Karel Gott.
    Komunistickému režimu tenkrát šlo mimo jiné o to, aby „legitimizoval“ pronásledování signatářů Charty 77, tyto signatáře izoloval od většinové společnosti a odradil potenciální signatáře od podpisu prohlášení Charty 77.
    Shromáždění umělců v národním divadle 28.1. 1977

    Po shromáždění i v následujících dnech pod nátlakem připojovali podpisy podporující toto prohlášení přední umělci tehdejší ČSSR. Seznam byl tiskem vydáván v Rudém právu počínaje 31. lednem 1977. Tyto seznamy nejsou považovány za zcela důvěryhodné, byli v nich uváděni i lidé, kteří Antichartu nepodepsali.
    Někteří lidé uvádění Rudým právem jako signatáři popírali (resp. popírají), že by Antichartu podepsali. Někteří z nich přiznávají, že neměli odvahu proti falešné informaci protestovat nebo že pod nátlakem podepsali později, další uvádějí, že proti svému uvedení mezi signatáři protestovali, ale marně a že před rokem 1989 nebylo snadné svůj protest zveřejnit (představovalo to minimálně určité existenční ohrožení). Další uváděli, že listina předložená jim k podpisu byla vydávána za prezenční listinu shromáždění, a nikoli za podpisovou listinu. Mezi ně patřil například Jan Werich.
    Jiní, např. Bohumil Hrabal nebo Vladimír Neff, díky dobrovolnému podpisu Anticharty získali zpět určité (omezené) publikační možnosti, o které je režim připravil kvůli jejich postojům k okupaci Československa v roce 1968. Zajímavostí je, že Antichartu podepsala i herečka Dagmar Veškrnová, pozdější manželka jednoho z prvních signatářů Charty 77 Václava Havla.
    Z umělců, kteří se podepsat odmítli, jsou zmiňováni Vladimír Mišík, Táňa Fischerová a Kristina Vlachová, která kvůli tomu nesměla až do roku 1989 vykonávat svou profesi filmové režisérky. Z umělců, kteří se za svůj podpis veřejně omluvili, jsou zmiňováni Michal Pavlata, Jiří Ornest a Zdeněk Svěrák.

    Zdroj:
    www.jmenaprijmeni.cz
    Wikipedie

    Comments

    comments

  • fotograf, autor a administrátor webu Freedom for Europe Profil na Facebooku www.michalhurby.eu Fotogalerie na Flickr | Fotoreportáže na Flickr email:webmaster@freedomeurope.eu