¨ 25. Únor – Kalendárium – Vítězný únor 1948 – 1919 uzákoněna koruna československá | Freedom for Europe
Published On: So, úno 25th, 2017

25. Únor – Kalendárium – Vítězný únor 1948 – 1919 uzákoněna koruna československá

25. únor je 56. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 309 dní

  • Svátek mají Liliana a sv. Valburga.
  • Pamětní den české inteligence a Konfederace politických vězňů obětem komunistického převratu a totalitní doby.
  • Za minulého režimu by jsme v kalendáři nalezli „Vítězství československého pracujícího lidu“ – Vítězný únor
  • Na tajné schůzi Národního shromáždění byla uzákoněna koruna československá jako měna Československé republiky.

Dnes má v občanském kalendáři svátek Liliana. Toto jméno se rozšířilo prostřednictvím angličtiny a jedná se o odvozeninu ze jména Alžběta, anglicky Elizabeth. Je ovšem možné, že základem je

Valentin Metzinger – Sv. Valburga
By Janez Valentin Metzingerhttp://www.shpn.fr/page62/files/page62-1008-full.html, Public Domain, Link

latinské slovo lilium, což je název překrásné a ušlechtilé květiny lilie. Liliana je tedy stejně jako tato květina symbolem čistoty. Jméno Valburga má staroněmecký původ a vykládá se doslova jako „mocný hrad“ či přeneseně „mocná ochranitelka“. Dnešní světice taková skutečně byla, neboť má velké množství patronátů. V prvé řadě ochraňuje šestinedělky, rolníky, ale také domácí zvířata, pomáhá modlitbou při kašli, kousnutí psem i při vzteklině. Z tohoto výčtu je patrné, že Walburga, Valburga nebo také Walpurga patří k velice uctívaným svatým. Sv. Valburga pocházela ze starého šlechtického anglosaského rodu. Vstoupila do kláštera řádu sv. Benedikta. Když její strýc (pozdější svatý) Bonifác viděl, že v Německu chybí kláštery pro ženy, povolal Valburgu do Mohuče, kam přišla s dalšími řeholnicemi r. 748. Jejím hlavním působištěm se staly nové kláštery v Heidenheimu, kde byla abatyší. Životem hluboké víry a Boží milosti vydávala svědectví opravdovému křesťanství. Podporovala chudé, pomáhala sirotkům a dary přispívala na stavbu chrámů. V Heidenheimu působila až do své smrti. Walburga zde zemřela 25. února roku 779. V bývalém klášterním kostele, nyní evangelickém, stojí ještě dnes dva gotické náhrobky. Jeden patří Walburze a druhý jejímu bratru Wunibaldovi. Její ostatky jsou však také v Monheimu a Eichstättu, kde stojí překrásný kostel sv. Walburgy, dostavěný roku 1706. Její ostatky sem přinesl již roku 870 biskup Otgar. Jsou uloženy v podzemní kryptě, kde leží v kamenné schránce za železnou mříží. V tomto kostele je také uchováno jedno z jejích nejstarších zobrazení. Jedná se o dřevěnou bustu z 11. století. Řeholnice je znázorněna s korunou, žezlem a jablkem, což je odkaz na její šlechtický původ. Vedle již uvedeného Eichstättu postupně vznikla další centra uctívání i v Sandweieru, Scheeru, Lambergu u Chamu, Ehrenburgu u Forchheimu a ve Walburgu v Alsasku. Jedna zajímavost se traduje k jejímu hrobu. Na kamenné desce jejího náhrobku v Eichstättu se objevuje tekutá sraženina, jíž se přičítá léčivá moc. Zdejší lidé ji rozesílají do celého světa pod názvem Walburžin olej.

Koruna československá

Mince s nejdelší platností v moderních dějinách našeho mincovnictví v hodnotě 1 Kčs, jejíž autorkou byla medailérka Marie Uchytilová-Kučová. Motiv ženy, která sází pravou rukou do země lípu a v levé ruce drží sazenice lip, byl na líci 1 Kčs až do konce existence československé koruny, tj. přes 35 let (2. září 1957 – 31. prosince 1992). Stala se tak mincí s nejdelší platností v moderních dějinách našeho mincovnictví.
Autor: KrokodylVlastní dílo, CC BY-SA 3.0, Odkaz

Koruna československá (v období první republiky zkratka , v období druhé republiky K, od roku 1945 Kčs, mezinárodně v ISO 4217 CSK) byla měna, která platila v Československu od roku 1918. Koruna se dále dělila na 100 haléřů. Zpočátku obíhaly i drobné haléřové mince (za první republiky dvouhaléře, po roce 1953 dokonce jednohaléře a tříhaléře), avšak s postupující inflací nejdrobnější mince postupně mizely z oběhu. V roce zániku ČSFR 1992 byl již nejmenší reálně obíhající mincí pětihaléř. Po rozdělení Československa v roce 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku došlo i k rozdělení měny na Korunu českou a Korunu slovenskou.

Československá koruna byla ustavena zákonem č. 84 z 25. února 1919, na jehož základě byly mezi 3. až 19. březnem 1919 staženy a okolkovány rakousko-uherské bankovky, které byly postupně až do července 1920 vyměňovány za nové československé státovky. Prvním penízem nového státu byla 100-korunová státovka z 15. dubna 1919.  Prvními mincemi byly 20-haléř a 50-haléř s ročníkem ražby 1921 vydané v únoru 1922. První korunová mince byla do oběhu uvolněna také v roce 1922. První skutečnou bankovkou (nikoli státovkou) byla 20-koruna s datem 1. říjen 1926, ale do oběhu se dostala až v březnu 1927.  14. dubna 1920 byl přijat zákon o bance cedulové, který předcházel vzniku centrální banky, která však definitivně vznikla až 21. března 1926 a svoji činnost zahájila až 1. dubna 1926. Prvním guvernérem se stal Vilém Pospíšil, který byl do té doby vrchní ředitel Městské spořitelny pražské a byl též přítelem Aloise Rašína a přední finanční odborník v zemi. Národní banka byla založena jako akciová společnost se základním jměním 4 000 000 Kčs ve zlatě.

Československá koruna byla tehdy založena na zlatém standardu a byla považována za pevnou a kvalitní měnu.  ( dnes již není měna založena na zlatém standartu a z celkového množství zlata, které bylo ve vlastnictví České republiky zbývá již sotva 10% a ČNB zlato neustále rozprodává pozn. autora)

Poté byly vydány bankovky I. a II. série, které se v tu dobu řadily mezi nejkrásnější (a poměrně snadno padělatelné) oběžné bankovky na světě. Spolupracovali na nich např. Alfons Mucha, Max Švabinský, Otto Gutfreund a mnozí další významní umělci. Mezi nejznámější výtvarníky mincí patřil tehdy Otakar Španiel.  Více na wikipedia – Koruna československá

Vítězný únor

Únor 1948 – oficiálně Únorový puč, resp. Vítězný únor, což byl výraz používaný v komunistické historiografii  je pojmenování komunistického puče v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“.

V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty.

V tehdejší vládě zasedalo 26 ministrů. 9 komunistických, 3 sociální demokraté, 12 tzv. „nekomunistických“ nebo „buržoazních“ – příslušníků dalších stran a 2 nestraníci. Už v roce 1947 bylo ve vládě mnoho sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala také rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v příštích volbách, které měly být v květnu 1948, a převládnutí antikomunistického křídla v sociální demokracii. Od počátku roku 1948 napětí ještě dále vzrůstalo. Nejprve v diskusích o zákonu „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“ a také o zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců. Pro další vývoj událostí byly důležitým bodem sporu změny ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB), kdy komunisté v Praze nahradili nekomunistické vedení výhradně komunisty. Ty byly reakcí komunistického ministra vnitra Václava Noska na požadavky nekomunistů, aby byly vyšetřeny politicky motivované případy (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). 13. února 1948 vláda proti vůli komunistů přijala usnesení, které mělo těmto změnám zabránit.

Úterý 24. února

Dobové noviny

Ve 12 hodin začala hodinová generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci prosadit sociální a ekonomické požadavky. Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru, a přestaly vycházet stranické noviny „Svobodné slovo“. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem se strana rozhodla k účasti v budoucí Gottwaldově vládě. Když byl potlačen odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.

Středa 25. února

Klement Gottwald

Sociálně demokratičtí ministři Václav Majer a František Tymeš podali demisi. Komunisté činili další kroky k nahrazení Národní fronty, ustaven byl Ústřední akční výbor Národní fronty. Účastnili se také sociální demokraté, významné osobnosti, odbory. Představitelé národních socialistů chtěli jednat s prezidentem, ale ten je nepřijal. Od komunistů dostal listinu s členy nové vlády a slíbil učinit rychlé rozhodnutí. Komunisté pokračovali v nátlaku a od rána připravovali velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se měla v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti bylo 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a také „Svobodovy“ tanky kolem Prahy. V 16:30 odpoledne prezident krátce jednal s Gottwaldem. Oznámil, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu. Beneš tím porušil ústavu , která mu přikazovala vyhlásit nové volby. Gottwald uvědomil vedení KSČ a odjel oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byla demonstrace – pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů, kteří byli zbiti v Nerudově ulici příslušníky SNB. Přes odpor Lidových milicí se jim podařilo projít na Pražský hrad. Mnoho jich bylo pozatýkáno, uvězněno, mnozí pak museli opustit školy. Prezident je nepřijal (přijal však jejich delegaci vedenou poslancem Josefem Lesákem, po vysvětlení si nechal otevřít hradní okno, kde znělo „Ať žije Beneš!“).

Gottwaldův projev po návratu z Hradu, připomínaný v souvislosti s výročím únorových událostí, zamotal médiím řádně hlavu. Třebaže okřídlený výrok

Manifestace pracujících na Václavském náměstí 25. února 1948.

vešel do povědomí veřejnosti, málokdo přesně věděl, kde slova ve skutečnosti zazněla. Odpověď mají historici. Gottwald podle nich mluvil z nákladního vozu. V den výročí únorového převratu byla internetová i tištěná média plná zmínek o nechvalně známém projevu. „Právě jsem se vrátil z Hradu,“ oznamoval Klement Gottwald davům. Kde a odkud však Gottwald hřímal? Novináři, autora článku nevyjímaje, řečnícího komunistického vůdce umísťovali tu na Staroměstské náměstí, tu na náměstí Václavské. Podle historiků ale 25. února na Staroměstském náměstí žádná demonstrace nebyla, třebaže některé popisky k záběrům ze „Staromáku“ toto datum připojují. „Hlavní demonstrace byla na Staroměstském náměstí 21. února, 25. února byla demonstrace na Václavském náměstí,“ řekl iDNES.cz historik Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

 

Citace z projevu Klementa Gottwalda na Václavském náměstí 25. února 1948:

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována.
Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“

Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném (poslední vyšetřování bylo uzavřeno s výsledkem, že se jedná o vraždu, pachatel neznámý) úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců. Někteří poslanci, jako Milada Horáková, Fráňa Zemínová nebo Vojta Beneš, se už předtím na protest proti postupu KSČ vzdali poslaneckého mandátu, jiní rychle odešli do emigrace, někteří byli i zatčeni. 9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku (přestože ji prezident Beneš odmítl podepsat a nepodepsal) a 30. května proběhly volby do Národního shromáždění s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký.

Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích reprezentace Sovětského svazu, politickým soudním procesům, uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů. Vláda komunistické strany trvala do roku 1989.

Zdroj:
www.jmenaprijmeni.cz

Wikipedie

catholica.cz

iDNES.cz

Comments

comments

About the Author

- fotograf, autor a administrátor webu Freedom for Europe Profil na Facebooku www.michalhurby.eu Fotogalerie na Flickr | Fotoreportáže na Flickr email:webmaster@freedomeurope.eu