20. leden – Kalendárium

20. leden je 20. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 345 dní
Svátek mají Ilona, Fabián a Šebestián.
Dnes má podle občanského kalendáře svátek Ilona. Nositelky tohoto jména určitě dobře vědí, že se vlastně jedná o maďarskou podobu jména Helena, které znamená „světlo“ či „pochodeň“. V českém církevním kalendáři se naproti tomu dnes sešli hned dva světci, o kterých se dá vyprávět mnohé. Jsou to Fabián (Fabianus) a Šebestián. Fabián pocházel, jak ostatně jméno nasvědčuje, z římského rodu Fabiů. Jméno tedy vyjadřuje, že jeho nositel patřil k tomuto slavnému rodu, ale původní význam vychází ze slova faba, jehož český význam je „bob“. Fabián je tedy „bobový“, „bobánek“ nebo přeneseně „pěstitel bobů“. V letech 236-50 byl Fabián papežem a zahynul jako jeden z prvních křesťanů za vlny velkých represí nařízených císařem Deciem. V římských Kallixtových katakombách byl roku 1915 nalezen jeho sarkofág. Fabián je dnes uctíván jako patron hrnčířů a slévačů cínu. Jméno druhého dnes uctívaného světce má několik variant. Vedle našeho Šebestiána nebo Šebastiána je velice rozšířená celosvětová podoba Sebastián a Sebastian. Toto jméno je řeckého původu a rozšířilo se díky latinské formě, jež zněla Sebastianus. Označovalo člověka „pocházejícího ze Sebasty“. Původní význam slova však byl vznešený a ctihodný – Sébastos se latinsky řeklo Augustus, což byl také titul či čestné příjmení římských císařů. Poprvé je udělil římský senát císaři Oktavianovi dne 17. ledna roku 27. před Kristem. Mučedníka Šebestiána, kterého si dnes připomínáme, známe z řady středověkých i novověkých obrazů proslulých malířů. Vídáme na nich většinou krásného mladého muže přivázaného ke sloupu a prostříleného šípy. Tak ho totiž dal popravit císař Diocletianus, když zjistil, že jeho dosavadní oblíbenec a velitel císařské osobní gardy je křesťanem. V keltském kalendáři stromů končí období břízy Beith. V tento den bývalo zvykem věštit budoucnost z ohně.

Pranostiky praví že……..

O svatém Fabiánu a Šebestiánu zalézá zima za nehty i otužilému cikánu.
Na svatého Šebestiána se musí někdo utopit, nebo zmrznout.
Nezmrzne-li cikán do Fabiána a Šebestiána, potom už nezmrzne.
Na svatého Fabiána a Šebestiána stromům opět míza dána.
Po svatém Fabiáně pro polevu stojí sáně.

Villa ve Wannsee, kde se konala konference o koneèném řešením žžidovské otázky
Autor: A.Savin (Wikimedia Commons · WikiPhotoSpace) – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, Odkaz
V roce 1942 nacisté na konferenci ve Wannsee (Berlín) rozhodli, že konečným řešením židovské otázky bude likvidace Židů, v roce 1964 skupina Beatles uvedla na americký hudební trh svoje první „oficiální“ album – Meet the Beatles! a v roce 1996 proběhly na území Palestinské autonomie volby, byla zvolena Palestinská rada a Jásir Arafat se stal prezidentem. 20. leden je od roku 1953 typické datum, ve kterém (po volebním roce) skládá přísahu a ujímá se úřadu prezident Spojených států amerických a právě dnes se ujme úřadu Donald Trump jako 45. prezident Spojených států amerických.
20. ledna si také připomínáme narození Sv. Anežky České. Anežka Přemyslovna, zvaná Česká (1211?– 2. března 1282) se narodila mezi roky 1205 a 1211 okolo 21. ledna, na svátek sv. Anežky Římské, po
Sv. Anežka Česká
Autor: neznámý – Osecký lekcionáø, Volné dílo, Odkaz
které dostala jméno, jako česká princezna, pravděpodobně nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Patřila k nejvýznamnějším představitelkám panovnické dynastie Přemyslovců. Působila jako řeholnice – abatyše kláštera Na Františku a byla také výraznou osobností politického, kulturního a společenského života. O kanonizaci Anežky České usilovala již její prapraneteř, královna Eliška Přemyslovna; z jejího podnětu byl mezi léty 1316–1328 sepsán latinsky Anežčin životopis (přeložený do češtiny roku 1932). Na lokální oslavu Anežky navázal také císař Karel IV., ale ani jeho snaha nebyla dovršena procesem papežské kurie. Také v době baroka, již od konce třicetileté války byla Anežka oslavována, nejprve jezuity (Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi, Jan Tanner, Bohuslav Balbín), a dále členy řádu křižovníků s červenou hvězdou, z nichž Jan František Beckovský sepsal českou legendu. Teprve roku 1874 byla Anežka z podnětu pražského arcibiskupa a kardinála Bedřicha Josefa Schwarzenberga papežem Piem IX. prohlášena za blahoslavenou. Po dalším úsilí ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. svatořečil.
Bysta Eliššky Přemyslovny ve svatovítské katedrále
Autor: Packare – Vlastní dílo, CC0, Odkaz
V tento den se také narodila Eliška Přemyslovna (20. ledna 1292 – 28. září 1330) dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna (jako poslední Přemyslovec na českém trůně). Václavovi II. jeho první manželka Guta porodila včetně princezny Elišky deset dětí. Kromě budoucí královny z nich dětství přežili Václav III., Anna Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a také ještě polorodá sestra Anežka. 20. ledna se v Brně narodila česká herečka Vlasta Fialová (20. ledna 1928 v Brně – 13. ledna 1998 v Brně). Další herečkou, která dnes slaví narozeniny je Jana Brejchová (* 20. ledna 1940 Praha). ana Brejchová je jedna z největších hereckých osobností českého filmu. Její sestra Hana Brejchová je také filmovou herečkou.
V roce 1930 se v tento den narodil Egon Bondy. Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, (20. ledna 1930, Praha – 9. dubna 2007, Bratislava[2]) byl český básník, prozaik a filosof, výrazný inspirátor českého undergroundu.
Egon Bondy

Život
Jeho otec byl plukovníkem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru.
Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil. Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let (rukopis 1981, vydáno 2003), žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ (s. 61). Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi. Koncem 40. let se poznal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivo Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Honzou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přiměl k návratu ke studiu. V roce 1957, ve věku 27 let, odmaturoval na Gymnáziu v Hellichově ulici, téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přestože nepodal včas přihlášku.

„Šel jsem rovnou za děkanem. Ten tam samozřejmě nebyl, ale byl tam jeho tajemník Salač. Byl to alkoholik. Jak jsme na sebe dýchli, tak jsme poznali bratry v triku. Salač mne okamžitě, jakožto dělnického kádra, vzal ke zkušební komisi, že naposled mají ještě přezkoušet mne. A tím to ovšem bylo hotovo…“

Básnické dílo
Básnické dílo Egona Bondyho čítá na 40 sbírek. Poezii psal od dětství, nejstarší zachované práce pocházejí z přelomu 40. a 50. let. S Ivo Vodseďálkem spoluzaložil samizdatovou edici Půlnoc (asi 1950-1953/1955) , v níž pro pár přátel oba prezentovali své texty. (Celkem zde sice publikovalo 11 autorů, většina ovšem jen sporadicky). Název Bondyho raného díla – Totální realismus 1950, dal název celému jeho tvůrčímu stylu, který znamenal odklon od dosud vyznávaného surrealismu. Poezie reaguje na neradostnou současnost, kdy budovatelské fráze jsou v rozporu s prožívanou skutečností. Lidovým, někdy až záměrně neumělým jazykem a užíváním argotu mají výrazný ironický nádech. V některých básních je zřejmé ovlivnění Christanem Morgensternem.
Většina básnických sbírek není rozsahem velká, teprve později jsou koncipovány větší celky (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971). Básně jsou často politicky angažované, nezřídka se i v pozdější tvorbě objevují expresivní výrazy. Motiv odmítání reálného socialismu vystřídal po roce 1989 motiv odmítání konzumní společnosti.

„Výkon a spotřeba – to jediné se cení
Ve světě v němž sněj o uplatnění
a kdo nevěří na to omámení
moc brzo zjistí že už člověkem není
je jen nástrojem k upotřebení“

(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“. Ze sbírky Dvě léta 1991)

Dílo filozofické
Bondy je jedním z nejoriginálnějších, ovšem také nejkontroverznějších českých filozofů. Vědecké články publikoval od 60. let, první knihy vyšly rovněž díky přičinění filozofa Milana Machovce, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Jeho syn Martin Machovec se stal později editorem Bondyho díla.
Nejvýznamnějším filozofickým dílem je Útěcha z ontologie (1968), kde se autor vyrovnává s různými modely bytí a dospívá k modelu ateistickému – nesubstančnímu. Předkládá zde mnoho nových názorů. Uveďme například, že se vznikem světa se vyrovnává tezí o samovzniku bytí v absenci bytí, přičemž samovzniku nemůže předcházet ani jeho možnost, neboť i posibilita je „něco“, která by vyžadovala vysvětlení svého vlastního vzniku. Bondy zavedl dále kategorii „ontologického pole“, které umožňuje plnohodnotnou existenci informací v realitě, v knize se setkáme s otázkami po smyslu lidské existence, Bondy dokazuje, že k uchopení ontologické reality není třeba boha, protože touto kategorií se vysvětlování univerza vůbec nezjednodušuje.
V 70. letech rozpracoval etickou analýzu smyslu lidské existence v souvislosti s možným vytvořením artificiálních a na biotické existenci nezávislých bytostí (Juliiny otázky, 1971; populárně pak próza Nepovídka, 1983).
V 70. a 80. letech významně přispívá k dialogu mezi marxismem a křesťanstvím. Původcem celého projektu byl Milan Machovec, mezi účastníky nalezneme např. Milana Balabána.
Zájem o orientální filozofii a vědomí dobových nedostatků ve zpracování tématu u nás ho přivedly k sepsání dějin filozofie. Na třinácti samizdatových svazcích pracoval v letech 1977–1989. Poznámky k dějinám filozofie vyšly později v šesti svazcích. Zůstaly ovšem torzem a zejména oddíl o antice zaznamenal z vědeckých kruhů nepříznivou kritiku. Více ceněny jsou oddíly o orientální filosofii indické, čínské, arabské a židovské. V roce 1993 připravil s Marií Čarnogurskou překlad Tao te ťingu.
Bondy nadále píše filozofické eseje, ve kterých rozpracovává myšlenky nesubstanční ontologie a provádí syntézu „západních“, buddhistických a taoistických přístupů k základní struktuře skutečnosti. Souhrn těchto dosud nevydaných poznámek a esejů nese provizorní název „Příběh o příběhu“.
Byl autorem románové triloogie, která je zařazena i mezi díla sci-fi literatury – Invalidní sourozenci, Afghanistan a Bezejmenná.
V letech normalizace i po roce 1989 se věnoval také politologickým analýzám, v nichž vždy zůstával věrný svému nedogmaticky marxistickému světonázoru.

„…co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný. Je sranda, že nám v Evropě to muselo trvat dva a půl tisíce let naší zázračné anticko-křesťansko-árijské kultury, než to nakousl aspoň André Breton po druhé světové válce, a že v Číně zmilitký předseda Mao to dokázal říct rovnou na plnou hubu.“ (Sklepní práce, s. 160)

Hans von Aachen – Portrét císaře Rudolfa II
Autor: Hans von Aachen – [1], Volné dílo, Odkaz
20. ledna 1612 v Praze zemřel římský císař, král český, uherský a chorvatský, markrabě moravský a arcivévoda rakouský z dynastie habsburské Rudolf II. Habsburský (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha)
Narodil se jako třetí dítě Maxmiliána II. a jeho sestřenice Marie Španělské. Sňatkové spojení mezi španělskou a rakouskou větví Habsburků se objevovalo v plánech Karla V. už od roku 1543, ale realizováno bylo teprve 13. září 1548 ve Valladolidu. Novomanželé po svatbě žili ve Španělsku, kde Karel V. svého zetě (a synovce) ustanovil místokrálem. V roce 1550 ale Maxmilián na přání svého otce Ferdinanda přesídlil do Vídně, kam jej později následovala i jeho manželka s dětmi. Zde se jim ve vídeňském Hofburgu 18. července 1552 narodil syn Rudolf. Rudolf II. nebyl příliš schopným panovníkem. Bohatě podporoval umění, kulturu a vědu. Umění zažívalo „zlaté období“. Za jeho vlády vznikaly v Českém království a v celé římské říši velké umělecké sbírky. Rudolf II. věřil v
Rudolf II., na jehož prsou spočívá symbol řádu zlatého rouna (1603, A. Sadeler)
Autor: Aegidius Sadeler – neznámý, Volné dílo, Odkaz
astrologii a alchymii. Sezval do Prahy významné astronomy z celé Evropy a Praha se stala významným střediskem vědy, která v tomto období zažívala velký rozkvět. Rudolf II. byl posledním českým panovníkem sídlícím trvale v Praze, po jeho vládě všichni další čeští (do roku 1918) a němečtí panovníci (do roku 1804) sídlili ve Vídni. Závěr vlády Rudolfa II. byl poznamenán jeho paranoiou.
Relativně brzy po smrti Rudolfa II. začala třicetiletá válka, která krvavě zasáhla nejen do dějin českých zemí. V porovnání s hrůzami této války se Rudolfova vláda nutně jevila jako doba idylického klidu.


„Třicet sedm let jeho vlády byly zlaté roky míru, radosti a blahobytu. Jeho dvůr se stal skutečným svatostánkem múz, útočištěm učenců a umělců, především malířů a astronomů, kterým byl císař nejen nejmilostivějším patronem, ale i zasvěceným společníkem.“
— Sigmund von Birken, německý barokní básník a spisovatel

Pohled na rudolfínskou Prahu roku 1595
Autor: Sokoljan – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, Odkaz

Zdroj:
www.jmenaprijmeni.cz
Wikipedie

Comments

comments

fotograf, autor a administrátor webu Freedom for Europe Profil na Facebooku www.michalhurby.eu Fotogalerie na Flickr | Fotoreportáže na Flickr email:webmaster@freedomeurope.eu